Básně
Zblízka
Ti, kdo nás nejvíc milují,
se na nás dívají tak zblízka,
že nás nevidí.
Objímají nás ve svých snech
jako zlaté modly.
Ale naše sny jsou pro ně jen
podivní ptáci za oknem,
které je lépe nekrmit.
(Třezalka, 2018)
Poslední odpoledne s otcem
Hladina rybníka zrcadlí
každodenní tvář nebe
Po povrchu kloužou
vodoměrky - naše slova
Z kořenů v hloubce ukrytých
vyrůstá rákosí
které vítr láme
Pozorujeme konipasy
nestálé, křehké ptáky
Ukrytá v tobě
je touha po stálosti
po zahradě
v které se mění
jen roční období
Nežli se rákos zlomí
obrátíš svůj krok
Nebe v tvém pohledu ztratí
svou každodennost
Sevřeš své přání
v kapse v dlani
a odcházíš
( Za práh zraku, 2006)
Pocta Chan-Šanovi
Na Studené hoře daleko od lidí
jsi svědkem zázraků, jež jiní nevidí
když pod obzorem v modrošedé dáli
les trpělivých smrků ze stříbra ukovali
(Za práh zraku, 2006)
V den sebevrahova pohřbu
Nebe vibruje
napjaté jako luk
Unaveně čelím jeho energii
a vím:
jsi tady se mnou
všude
svobodný
a tvůj úsměv
zabírá celý obzor
Zatímco já
těkám tímto hutným světem
jím, piji, miluji
a oddávám se
zapomnění a sebelásce
Ale mé lepší já
je s tebou
v neviditelnu
(Za práh zraku, 2006)
Zimní krajina
Den tiše bdí a k putování neláká
Však jeho ticho přitahuje víc než tóny
Na bílých pláních křehké trávy
prachovým peřím se obalily
Strom na obzoru dotýká se nebe
letmo jak rychlá kresba tuší
V holých větvích se rudě mihne hýl
Paprsek slunce se chladem rozlomil
a jeho střepy se teď všude kolem třpytí
(2001, Den tiše bdí)
Pohádka o Rusalce
Červené květy září v sadě
Na slavnost přišlo hostí dost
Usmátí muži, krásné paní
jen samá lepší společnost
A cizí kněžna s rudou růží
v šatech z jemného hedvábí
usmála se a rázem muže
nic jiného už nevábí
V borovém hájku měsíc zbledl
Rusalce zpívá temná řeka
Mohla jsi vědět, jak to skončí
takhle se zbláznit do člověka!
(1987, Verše z hor)