Próza
Neotcové (ukázka z novely)
I
Ráno vyhlédnu z okna koupelny a vidím hejno bílých volavek, které loví v chumáčích vodních řas. V noci za odlivu se moře stáhlo za obzor, zanechalo jen písčité dno, pár vyčnívajících skal, rezavé řasy a břehy porostlé zlatě okrovou trávou. Ptačí těla svítí pod zataženým nebem, jako by volavky byly bytosti ze starých obrazů, z jiných světů, zakleté víly nebo princezny.
Náš pronajatý dům stojí přímo nad mořem, kolem je jen pár dalších stavení, poklidná bretonská krajina, zeleninová a kukuřičná pole, louky, zahrádky a polní cesty. Vůně kvetoucích keřů se mísí s vůní soli. Na konci zahrady ční nad mořem špičatá skála, přírodní pozorovatelna podobná menhirům, které jsou tu roze- sety všude v okolí.
My dva v této krajině, sami v kamen- ném domě, který jsme si na týden pronajali. Je zvláštní, že po tolika letech, co jsme spolu, na nás změna prostředí tak působí. Protože naše světy, které jsou jinak svou atmosférou dost odlišné, se k sobě přiblížily. Snídáme u velkého dubového stolu v kuchyni, je v tom cosi dávno zapomenutého, poklid a jistota, že vše je v rovnováze, my a naše okolí, protože sem patříme.
V noci v objetí svého muže pronikám v duchu časem do nějakého minulého života. Bylo to v těchto místech: kamenná venkovská usedlost, dost bohatá na to, abychom mohli spokojeně žít. Kolem mě byl prostor a průzračná pomalost pradávného bytí. Byla jsem paní domu a on vyjíž- děl na průzkum okolí a na lov. Musela to být klidná doba, protože jsem se o něj nebála, starala jsem se o děti a dům a on nám zajišťoval existenci i pocit bezpečí.
Probouzím se zmatená časoprostorovým posunem. Chvíli opravdu nevím, v které době jsem se ocitla. v minulém, současném či budoucím životě? Možná, že jsme již dávno zemřeli a nevíme o tom, jako v bretonských pohádkách. Nacházím se v přechodném ráji čistého vnímání, příjemných smyslových vjemů, se svým manželem, osvobozeným od každodenního příkrovu smutku. Svět mi ukazuje svou harmonickou tvář. co za to budu muset zaplatit?
Po snídani jedeme navštívit menhiry. Jsme v krajině sami, jedeme zablácenými
úzkými cestami mimo vesnice a brzy narazíme na prvního obra, který ční ze strniště jako anténa vesmírného přijímače, jako prst nebo falus uprostřed planiny. A nikdo přesně neví, kdo, kdy, proč a jak... Christoph, kterého tyto kameny přitahují stejně jako mě, ačkoliv nevěří na tajemno a současná ezoterní móda ho dráždí, hledá jako vždycky racionální vysvětlení: Men- hiry mohly být symboly úmluv mezi rody, smluv o rozdělení území nebo o neválčení, narození významných vůdců. Dolmeny byly pravděpodobně hrobky náčelníků rodu. Mystické, nevědecké teorie ho odpuzují, astronomie se mu zdá málo nosná. Pokud dávní náčelníci skutečně pomocí kamenných kalendářů předpovídali slunovrat a rovnodennost, tak jenom proto, aby ukázali svou moc. Byl to důkaz, že umějí ovládat přírodní síly, říká Christoph.
Jedeme dál, hledáme další megality podle mapy a brzy staneme před dvojicí menhirů v poli, nakloněných k sobě. Vypadají jako milenci, kteří už spolu léta žijí, a přece se nemohou úplně sblížit. Milenci, Blíženci, znamení zvěrokruhu, castor a Pollux, smrtelný a nesmrtelný druh, egyptské sloupy, tarotová karta... to jsou zase mé asociace. Vím, že je mohu vyslovit pouze jako poetický nápad, netr- vat na tom, aby se braly vážně. Christoph se usměje, pak se zatváří skepticky. Jeho oči za skly brýlí mají barvu moře.
Na polní cestě narazíme na auto, z kterého právě vystoupily dvě ženy. Mladší, asi pětatřicetiletá, obtloustlá a oblečená v černém, vypadá nešikovně a nešťastně, když se pokouší umístit kameru na stativ a vyfotit si kameny. Druhá žena je starší, elegantní a štíhlá, zjevně tu druhou ovládá, komanduje, řídí každý její pohyb. Matka s dcerou, domýšlíme se. Dívám se na ně zpovzdálí, připadají mi náhle jako dokonalé ztělesnění pupeční šňůry, deformované rodičovsko-dětské lásky. Na dceři je vidět, že se nikdy neosamostatní, nikdy nezhubne, nikdy si nenajde muže a nikdy od matky neodejde. A matka? Pravděpodobně také nemůže bez dcery žít, ačkoliv navenek působí energicky a úspěšně. Ve skutečnosti je ještě závislejší než její dcera.
Myslím na svou matku a na to, že jsem také mohla skončit přivázaná na pupeční šňůře, kdybych včas neutekla. Naše pouto je pořád velmi silné, i na dálku, ale stovky
kilometrů, které nás teď dělí, mi umožňují žít vlastní život. od chvíle, kdy jsem se rozhodla zůstat v Německu – během jediného týdne v Bonnu v srpnu 1989, bylo mi tehdy 27 let – vím, že nejdůležitější rozhodnutí v životě neděláme z vlastní vůle. Jsou určena silami, které se projevují jako impuls z hlubin těla. Němci tomu říkají „aus dem Bauch heraus“, přímo z bři- cha. Tento impuls nakonec rozhodne, kam se převáží misky vah, kam ukáže ručička našeho vnitřního kompasu, kam se přehoupne naše usilování a kam nás dál ponese. Vrátit se, nebo zůstat? V určitém okamžiku jsem přestala přemýšlet a vyjmenovávat si důvody pro a proti. Bylo to zbytečné – věděla jsem, že něco za mě rozhodne, ale nebudu to já.