Z recenze Mileny Fucimanové: Kde jsou naše životodárné prostory?

Klára Hůrková: Západní okraj zahrady

Dauphin Praha, 2021, 67 s.

Povídkovou knihu, která neobsahuje ani sedmdesát stran, můžeme poznačit jako útlou. Ovšem samotná výpověď povídek Kláry Hůrkové zdaleka není útlá nebo křehká. A přitom je bezesporu svým způsobem nesmírně citlivá.

Je zajímavé, že při čtení prózy se nejčastěji ptáme, o čem to je, jen zřídka o kom to je. Lakonická odpověď by v tomto případě zněla: o nás, o lidech. Ale to je alibistické a věru laciné, takže takto bychom se pohybovali pouze na povrchu.

Vyjděme zpočátku ze základního konstrukčního modelu. Kniha Západní okraj zahrady je sestavena ze dvou nerovnoměrných částí. První, nazvaná Nouzové stavy, obsahuje deset krátkých textů, ve druhé s názvem A jestli nezemřeli najdeme jen tři povídky.

V první části knihy jsou povídky nejčastěji koncipované tak, že čteme nikoli příběh celý, ale jeho výseč. Detail, který se stává nárožním kamenem stavby. Určitý moment, něco, co není automaticky opakováno. Jenom jednou, ale provždy. Z tohoto pohledu, pak mají jednotlivé povídky blízko k poezii. Ostatně, autorka je básnířka.

Už je to tak, že mě velice zajímají názvy knih i jednotlivých jejich částí. Nouzový stav, zde v množném čísle jako Nouzové stavy – to je málem terminus technicus vynucený současnou všesvětovou neradostnou situací. Věru, nevěští nic dobrého, jak víme. Je to stav, který přikazuje, nenabízí možnosti, zbavuje nás svobodné volby. Jak se toto všechno projevuje v samotném textu?

Opustíme chronologii a začneme poslední povídkou tohoto oddílu Všichni lidé se rodí. Cítím v tom názvu nedořečení. Že se rodíme, je jasné. Ale jací se rodíme? Do jakých podmínek? Sám text není povídka v pravém slova smyslu. Je to emocionální sdělení o stavu světa. O světě plném migrantů, o lidech v nouzi, o solidaritě… nebo snad odmítání? O těch, co prosí, a těch, kteří se nechají prosit? Apelativní text je přesný, s jasnými konturami: odsud až posud, rozprostřený horizontálně, ale zároveň výrazně subjektivní. Ona subjektivní zkušenost je z něj znát. Autorka text zařadila na závěr první části, mně spíše připomíná ouverturu. Ale můžu se mýlit, třeba jde opravdu o završení všeho, co nastínily předcházející povídky.

Ty se citlivě dotýkají toho, o čem někdy trochu ledabyle říkáme, že hýbe světem. Takže sem mimo jiné jistě patří například odvěký problém ženy, která se musí vymanit z předsudků, problém věrnosti a touhy, dokonce najdeme i choulostivou otázku homosexuality. Ale takové konstatování je příliš věcné, upřímně: populistické, jen aby se čtenář uchytil. Takže hned předesílám: v této knize nenajdeme nic kluzkého či dvojsmyslného, nedejbože lacině uslintaného.

Ačkoli výseče dějů jsou konkrétní, zdůrazněné jako pod lupou, svět jako takový je naopak rýsován velice široce. Místa jednání? Všude, kdekoliv na světě. Široké pojetí dokazují také jména jednotlivých protagonistů – křestní jména vesměs cizí, charakteristické pro určité země či jazyky: Isadora, Florence, Wolfgang, Thales, Mamadou, Sandra, Frank, José, Ulrike aj.

Jsou tady povídky, které řeknou své a není k tomu co dodat. Například: Chlapec, který miloval jízdní řády. Ve skutečnosti název klame tělem. Důsledek předchází příčině. Aneb: všechno souvisí se vším. Nechci textu podsouvat nic cizího, ale nedá mi to a musím poznamenat, že tato povídka mi

připomněla platný fyzikální zákon, že jakákoli věc či jev, který se dá do pohybu, rozpohybuje i všechno další ve své blízkosti. Nežijeme ve vzduchoprázdnu. To vnímám jako podtext.

Milena Fucimanová

Celou recenzi Mileny Fucimanové si můžete přečíst na stránkách Českého centra PEN klubu: Kde jsou naše životodárné prostory?

RECENZE SBÍRKY POVÍDEK "ZÁPADNÍ OKRAJ ZAHRADY" NA STANICI VLTAVA: Melancholické příběhy z multikulturního Západu

Melancholické příběhy z multikulturního Západu

Recenze Petra Nagyho na Stanici Vltava

Sedmdesátistránkový svazek zdobí na obálce reprodukce autorčina vlastnoručně namalovaného obrazu a kromě třinácti krátkých povídek obsahuje také stručný doslov spisovatelky, publicistky a dokumentaristky Dory Kaprálové – další autorky žijící již dlouhá léta v Německu a zároveň trvale přítomné na tuzemské literární scéně. Pokud jde o shromážděné prózy, které autorka rozdělila do dvou oddílů nazvaných „Nouzové stavy“ a „A jestli nezemřeli“, několik z nich bylo již dříve publikováno, ať už česky nebo německy, a některé vznikly docela nedávno, to jest v době pandemie, což se místy promítlo i do jejich obsahu.

Literáti, přistěhovalci a spol.

Dora Kaprálová v již zmíněném doslovu píše, že třináct příběhů Kláry Hůrkové „zaráží přesností viděného, strohostí zaznamenaného a hloubkou prožitého“. A s tímto tvrzením bych vcelku souhlasil, i když se v knize najdou dva tři texty, které ve mně nebudily takové nadšení jako zbylé povídky. Navzdory jim a také několika známkám nedbalé redakce, jako je kupříkladu zmínka o „uprchlickém táboru Moira na ostrově Lesbos“ (správně má být Moria), však tahle nenápadná knížka rozhodně stojí za přečtení.

K básnické sbírce Za práh zraku

od Dory Kaprálové

Co lze vyčíst z útlé knížky Za práh zraku v Německu žijící Kláry Hůrkové? Především hlas, který v současné české poezii střední generace zní poměrně řídce. Zlehčující hravost či "postkolářovské" libování si v kouzlu všednosti zde nenajdete. Patosem, svátečností a spirituálním laděním veršů jako by se blížila poetice suverénní Violy Fischerové. (...)

Za nejzdařilejší považuji oddíl Samota setkání, kde osobní naléhavost textů (smrt otce, téma smrti vůbec) jako by zaručila intimitu sdělení, aniž by básnířka opustila tlumivý, do sebe uzavřený tón. Kdo má rád básně přibližnosti a náznaku, přijde si tu na své. (...) Nepřekvapí poznámka na záložce knihy, že autorčiny verše jsou již přeloženy do čtyř jazyků. Tahle poezie si o překlad koleduje, vhodná je i pro veřejnou prezentaci české poezie v cizině. Neurazí totiž, je konzervativní, duchovní a jen tu a tam - pro přílišnou zaujatost kosmem a nadbytečnou mlžnou spiritualitu - vysilující.

Dora Kaprálová, in: DNES, 12.05.2006

Dílo celkově

Jedinečnost, jakoby programová nezařazenost Kláry Hůrkové je podporována nejen (...) odolností vůči idealizujícím autostylizacím a imperativům dobových psychóz, ale samotným nazřením poezie. Netrpí Hůrková narcismem, neochuravěla ani (...) honbou za stránkou ve slovnících. Místo výsluní - "zvuky na cestách za tichem", místo stop po šlépějích ve věčnosti - nánosy poezie jako osobitý způsob pokorného, neblamujícího, po soucitu nevolajícího "vyznání ze zániku". Paradoxně právě pro tyto odlišnosti činící z ní individualitu z nejvzácnějších Hůrková pozornosti české literární vědy doposavad unikala. Zaznamenává-li počátek století její přítomnost v soudobém literárním kontextu, pak již jako společenského typu nezatíženého ideologickými předjímáními z doby studené války.

Miroslav Vejlupek, in: Britské listy, 2.3. 2006 

Je-li poezie způsob myšlení, s Jiřím Žáčkem řečeno, pak o poezii Kláry Hůrkové to platí tím spíš. Právě (její) dílo obrazí přesycení starokontinentálního křesťanského světa nemocemi kultury bílé rasy a průnik idejí neevropských kultur do lidských a filozofických stanovisek obyvatelstva Západu. (...) V básnické tvorbě Kláry Hůrkové se často objevuje ticho, vyjádřené i spánkem či smrtí, a (často neslyšitelný) proces změn. Naše tvrzení podporuje kupříkladu báseň V den sebevrahova pohřbu z oddílu Na cestách za tichem: "Nebe vibruje / napjaté jako luk / Unaveně čelím / jeho energii / a vím: / Jsi tady se mnou / všude / svobodný / a tvůj úsměv / zabírá celý obzor // Zatímco já / těkám tímto hutným světem / jím piji miluji / a oddávám se / zapomnění / a sebelásce // Ale mé lepší já / je s tebou / v neviditelnu."

Miroslav Vejlupek, in: Dějiny výtvarně literárního útvaru Litterate IV, 2006

Neplánovaná a necenzurovaná "recenze" mé soukromě vydané sbírky Třezalka od básnířky Alenky Vávrové, 2019:

V OČEKÁVÁNÍ PLESU / TŘEZALKOVÉHO

Alenka Vávrová

V neděli

celý den tančiti budu

v posteli

Budu mít na sobě

Nejkrásnější pLesové

Třezalkové šaty

Z Krušných hor

A každý horský tvor

Bude tančiti se mnou

V jediném jednom kole

Maminka Jan František

I ten co doposud mi

ještě není znám

a nic nás nebude bolet

na plese této Krajiny bude i

volavka straka a rudě

mihne se hýl

(Nebyl to on kdo paprsek

slunce rozlomil)

Bude tu navíc nejméně Pět

koček domácích

co umějí se toulat

deštivou nocí horami

a jeden pes štěkati bude na lustr

z hvězd

Hleděti na nás bude zrzavá

Kráva i Velkooký

kůň ovce a vlk

Já přiberu Přiberu si krásně

žlutý citrón slunce

a hlubokou tajnosnubnou tůň

na parket z javoru a jeřabin

A v tom lese na plese slov

ve kterých tolik Tajjemných

něžných sov se skrývá

budeš ty a já a můj i tvůj syn

a naše šaty Budou

Budou In

já budu pradávná

jiskrooká Bára Divá

do pravětru slunce se dívat

nad jiskřivými pláněmi

na prapraběžkách

co dávno už nejsou In

budu znovu rozpouštět

ve víru toho tance Své

mahagonové vlasy

a ony budou na tom plese v lese

zářit jako všechny listy

zrzavého podzimu