Recenze v tisku

Za práh zraku:

Co lze vyčíst z útlé knížky Za práh zraku v Německu žijící Kláry Hůrkové? Především hlas, který v současné české poezii střední generace zní poměrně řídce. Zlehčující hravost či "postkolářovské" libování si v kouzlu všednosti zde nenajdete. Patosem, svátečností a spirituálním laděním veršů jako by se blížila poetice suverénní Violy Fischerové. (...)

Za nejzdařilejší považuji oddíl Samota setkání, kde osobní naléhavost textů (smrt otce, téma smrti vůbec) jako by zaručila intimitu sdělení, aniž by básnířka opustila tlumivý, do sebe uzavřený tón. Kdo má rád básně přibližnosti a náznaku, přijde si tu na své. (...) Nepřekvapí poznámka na záložce knihy, že autorčiny verše jsou již přeloženy do čtyř jazyků. Tahle poezie si o překlad koleduje, vhodná je i pro veřejnou prezentaci české poezie v cizině. Neurazí totiž, je konzervativní, duchovní a jen tu a tam - pro přílišnou zaujatost kosmem a nadbytečnou mlžnou spiritualitu - vysilující.

Dora Kaprálová, in: DNES, 12.05.2006

 

Dílo celkově

Jedinečnost, jakoby programová nezařazenost Kláry Hůrkové je podporována nejen (...) odolností vůči idealizujícím autostylizacím a imperativům dobových psychóz, ale samotným nazřením poezie. Netrpí Hůrková narcismem, neochuravěla ani (...) honbou za stránkou ve slovnících. Místo výsluní - "zvuky na cestách za tichem", místo stop po šlépějích ve věčnosti - nánosy poezie jako osobitý způsob pokorného, neblamujícího, po soucitu nevolajícího "vyznání ze zániku". Paradoxně právě pro tyto odlišnosti činící z ní individualitu z nejvzácnějších Hůrková pozornosti české literární vědy doposavad unikala. Zaznamenává-li počátek století její přítomnost v soudobém literárním kontextu, pak již jako společenského typu nezatíženého ideologickými předjímáními z doby studené války.

Miroslav Vejlupek, in: Britské listy, 2.3. 2006 

 

Je-li poezie způsob myšlení, s Jiřím Žáčkem řečeno, pak o poezii Kláry Hůrkové to platí tím spíš. Právě (její) dílo obrazí přesycení starokontinentálního křesťanského světa nemocemi kultury bílé rasy a průnik idejí neevropských kultur do lidských a filozofických stanovisek obyvatelstva Západu. (...) V básnické tvorbě Kláry Hůrkové se často objevuje ticho, vyjádřené i spánkem či smrtí, a (často neslyšitelný) proces změn. Naše tvrzení podporuje kupříkladu báseň V den sebevrahova pohřbu z oddílu Na cestách za tichem: "Nebe vibruje / napjaté jako luk / Unaveně čelím / jeho energii / a vím: / Jsi tady se mnou / všude / svobodný / a tvůj úsměv / zabírá celý obzor // Zatímco já / těkám tímto hutným světem / jím piji miluji / a oddávám se / zapomnění / a sebelásce // Ale mé lepší já / je s tebou / v neviditelnu."

Miroslav Vejlupek, in: Dějiny výtvarně literárního útvaru Litterate IV, 2006

 

Neplánovaný trojrozhovor

 

Interview Ireny Dimové s Klárou Hůrkovou a Alenkou Vávrovou na festivalu Literární Františkovy Lázně 2018

 

Otvárajú sa dvere bývalého Spoločenského domu a do kaviarne vstupuje plachý úsmev českej poetky Kláry Hůrkovej. Ihneď za ňou sa zjavuje Alenka Vávrová, ktorá mešká asi kvôli tomu, že sa určite kukla do susednej reštaurácie Goetheho a prečítala si už mnoho ráz jeho verše na stene:

 

Snažíme sa dostať sa, aj keď na chvíľu, do trojazyčného lona, v ktorom žije Klára Hůrková. Narodená v Prahe, žijúca od roku 1991 v Aachene, poetka a prekladateľka pracuje ako učiteľka angličtiny.

V ktorom jazyku sa cítite ako doma?

Moja mysel bola vždy na rohraní medzi češtinou a nemčinou. Keď som išla do Nemecka trvalo mi to približne 5 rokov, aby som sa naučila hovoriť tak, ako sa patrí. Necítila som sa dobre, chýbala mi slovná zásoba. Potom prišiel ten ďalší problém s mojím materinským jazykom, začali mi vypadávať české slová. Dnes píšem častejšie v nemčine, ale vždy zostáva u mňa ten inštinkt porovnať slová v obidvoch jazykoch, ba dokonca v troch. Keďže angličtina sa dostala do môjho života, tým, že aj učím ten jazyk, tak sa to totálne skomplikovalo (smeje sa).

Alenka ticho vypíja zo svojej kávy a rozlisťuje prográm Literárneho festivalu Františkových Lázni. Tak ma to aj napáda opýtať sa na to najpodstatnejšie, na ten začiatok všetkého, na to čo priviedlo Klárku sem. A ten príbeh ma ozajostne prekvapuje. Alenka a Klára sa „stretli“ na sociálnej sieti, a to nedávno, ale ihneď si uvedomili, že patria k sebe, že niečo ich spája.

Poézia. Slová. Láska ku kráse. Radosť.

 

A antológia.

 

Ďalej sa dozvieme, že štúdium filozofie zanechal svoju trvalú stopu v poézii Kláry. A to nielen kvôli tomu, že jej životný partner je filozof.

Neobídeme sa ani témy ženskosti. Ako má vyzerať poetka? Je oblečenie prejav jej vnútorného sveta? Tak obliečte ma do svojich poetických šiat! Plachosť vyčarí Klára a plachá belota sú látky po nej. Ale poéziu sa nedá ukryť, ona sa vždy prejaví.

Nadýchaj svet – vydýchaj báseň.

 

Alenka má tú jedinečnú schopnosť obliecť všetko do veršov. Není na svete miestnosť, ktorá sa nepremení na umenie, keď do nej vstúpi ona. I preto ju máme na literárnom festivale, preto je ona jeho srdce.

 

Bol to ozajostný poetický trojrozhovor, na ktorý si aj samotná historická kaviareň bude pamätať.

 

Irena Dimová, listopad 2018