Recenze v tisku

Za práh zraku:

Co lze vyčíst z útlé knížky Za práh zraku v Německu žijící Kláry Hůrkové? Především hlas, který v současné české poezii střední generace zní poměrně řídce. Zlehčující hravost či "postkolářovské" libování si v kouzlu všednosti zde nenajdete. Patosem, svátečností a spirituálním laděním veršů jako by se blížila poetice suverénní Violy Fischerové. (...)

Za nejzdařilejší považuji oddíl Samota setkání, kde osobní naléhavost textů (smrt otce, téma smrti vůbec) jako by zaručila intimitu sdělení, aniž by básnířka opustila tlumivý, do sebe uzavřený tón. Kdo má rád básně přibližnosti a náznaku, přijde si tu na své. (...) Nepřekvapí poznámka na záložce knihy, že autorčiny verše jsou již přeloženy do čtyř jazyků. Tahle poezie si o překlad koleduje, vhodná je i pro veřejnou prezentaci české poezie v cizině. Neurazí totiž, je konzervativní, duchovní a jen tu a tam - pro přílišnou zaujatost kosmem a nadbytečnou mlžnou spiritualitu - vysilující.

Dora Kaprálová, in: DNES, 12.05.2006

 

Dílo celkově

Jedinečnost, jakoby programová nezařazenost Kláry Hůrkové je podporována nejen (...) odolností vůči idealizujícím autostylizacím a imperativům dobových psychóz, ale samotným nazřením poezie. Netrpí Hůrková narcismem, neochuravěla ani (...) honbou za stránkou ve slovnících. Místo výsluní - "zvuky na cestách za tichem", místo stop po šlépějích ve věčnosti - nánosy poezie jako osobitý způsob pokorného, neblamujícího, po soucitu nevolajícího "vyznání ze zániku". Paradoxně právě pro tyto odlišnosti činící z ní individualitu z nejvzácnějších Hůrková pozornosti české literární vědy doposavad unikala. Zaznamenává-li počátek století její přítomnost v soudobém literárním kontextu, pak již jako společenského typu nezatíženého ideologickými předjímáními z doby studené války.

Miroslav Vejlupek, in: Britské listy, 2.3. 2006 

 

Je-li poezie způsob myšlení, s Jiřím Žáčkem řečeno, pak o poezii Kláry Hůrkové to platí tím spíš. Právě (její) dílo obrazí přesycení starokontinentálního křesťanského světa nemocemi kultury bílé rasy a průnik idejí neevropských kultur do lidských a filozofických stanovisek obyvatelstva Západu. (...) V básnické tvorbě Kláry Hůrkové se často objevuje ticho, vyjádřené i spánkem či smrtí, a (často neslyšitelný) proces změn. Naše tvrzení podporuje kupříkladu báseň V den sebevrahova pohřbu z oddílu Na cestách za tichem: "Nebe vibruje / napjaté jako luk / Unaveně čelím / jeho energii / a vím: / Jsi tady se mnou / všude / svobodný / a tvůj úsměv / zabírá celý obzor // Zatímco já / těkám tímto hutným světem / jím piji miluji / a oddávám se / zapomnění / a sebelásce // Ale mé lepší já / je s tebou / v neviditelnu."

Miroslav Vejlupek, in: Dějiny výtvarně literárního útvaru Litterate IV, 2006