Pocta Chan-Šanovi

 

Na Studené hoře daleko od lidí

jsi svědkem zázraků, jež jiní nevidí

když pod obzorem v modrošedé dáli

les trpělivých smrků ze stříbra ukovali

 

(Za práh zraku, 2006)

 

 

V den sebevrahova pohřbu

 

Nebe vibruje

napjaté jako luk

Unaveně čelím jeho energii

a vím:

jsi tady se mnou 

všude

svobodný

a tvůj úsměv

zabírá celý obzor

 

Zatímco já

těkám tímto hutným světem

jím, piji, miluji

a oddávám se

zapomnění a sebelásce

 

Ale mé lepší já

je s tebou

v neviditelnu

 

(Za práh zraku, 2006)

 

 

 

Zimní krajina

 

Den tiše bdí a k putování neláká

Však jeho ticho přitahuje víc než tóny

Na bílých pláních křehké trávy

prachovým peřím se obalily

 

Strom na obzoru dotýká se nebe

letmo jak rychlá kresba tuší

V holých větvích se rudě mihne hýl

Paprsek slunce se chladem rozlomil

a jeho střepy se teď všude kolem třpytí

 

(2001, Den tiše bdí)

 

 

Pohádka o Rusalce

 

Červené květy září v sadě

Na slavnost přišlo hostí dost

Usmátí muži, krásné paní

jen samá lepší společnost

 

A cizí kněžna s rudou růží

v šatech z jemného hedvábí

usmála se a rázem muže

nic jiného už nevábí

 

V borovém hájku měsíc zbledl

Rusalce zpívá temná řeka

Mohla jsi vědět, jak to skončí

takhle se zbláznit do člověka!

 

(1987, Verše z hor)

 



Poslední odpoledne s otcem

 

Hladina rybníka zrcadlí

každodenní tvář nebe

Po povrchu kloužou

vodoměrky - naše slova

Z kořenů v hloubce ukrytých

vyrůstá rákosí

které vítr láme

Pozorujeme konipasy

nestálé, křehké ptáky

 

Ukrytá v tobě

je touha po stálosti

po zahradě

v které se mění

jen roční období

 

Nežli se rákos zlomí

obrátíš svůj krok

Nebe v tvém pohledu ztratí

svou každodennost

Sevřeš své přání

v kapse v dlani

a odcházíš

 

Za práh zraku, 2006)