Neotcové (ukázka z novely)

I

Ráno vyhlédnu z okna koupelny a vidím hejno bílých volavek, které loví v chumáčích vodních řas. V noci za odlivu se moře stáhlo za obzor, zanechalo jen písčité dno, pár vyčnívajících skal, rezavé řasy a břehy porostlé zlatě okrovou trávou. Ptačí těla svítí pod zataženým nebem, jako by volavky byly bytosti ze starých obrazů, z jiných světů, zakleté víly nebo princezny.

Náš pronajatý dům stojí přímo nad mořem, kolem je jen pár dalších stavení, poklidná bretonská krajina, zeleninová a kukuřičná pole, louky, zahrádky a polní cesty. Vůně kvetoucích keřů se mísí s vůní soli. Na konci zahrady ční nad mořem špičatá skála, přírodní pozorovatelna podobná menhirům, které jsou tu roze- sety všude v okolí.

My dva v této krajině, sami v kamen- ném domě, který jsme si na týden pronajali. Je zvláštní, že po tolika letech, co jsme spolu, na nás změna prostředí tak působí. Protože naše světy, které jsou jinak svou atmosférou dost odlišné, se k sobě přiblížily. Snídáme u velkého dubového stolu v kuchyni, je v tom cosi dávno zapomenutého, poklid a jistota, že vše je v rovnováze, my a naše okolí, protože sem patříme.

V noci v objetí svého muže pronikám v duchu časem do nějakého minulého života. Bylo to v těchto místech: kamenná venkovská usedlost, dost bohatá na to, abychom mohli spokojeně žít. Kolem mě byl prostor a průzračná pomalost pradávného bytí. Byla jsem paní domu a on vyjíž- děl na průzkum okolí a na lov. Musela to být klidná doba, protože jsem se o něj nebála, starala jsem se o děti a dům a on nám zajišťoval existenci i pocit bezpečí.

Probouzím se zmatená časoprostorovým posunem. Chvíli opravdu nevím, v které době jsem se ocitla. v minulém, současném či budoucím životě? Možná, že jsme již dávno zemřeli a nevíme o tom, jako v bretonských pohádkách. Nacházím se v přechodném ráji čistého vnímání, příjemných smyslových vjemů, se svým manželem, osvobozeným od každodenního příkrovu smutku. Svět mi ukazuje svou harmonickou tvář. co za to budu muset zaplatit?

Po snídani jedeme navštívit menhiry. Jsme v krajině sami, jedeme zablácenými

úzkými cestami mimo vesnice a brzy narazíme na prvního obra, který ční ze strniště jako anténa vesmírného přijímače, jako prst nebo falus uprostřed planiny. A nikdo přesně neví, kdo, kdy, proč a jak... Christoph, kterého tyto kameny přitahují stejně jako mě, ačkoliv nevěří na tajemno a současná ezoterní móda ho dráždí, hledá jako vždycky racionální vysvětlení: Men- hiry mohly být symboly úmluv mezi rody, smluv o rozdělení území nebo o neválčení, narození významných vůdců. Dolmeny byly pravděpodobně hrobky náčelníků rodu. Mystické, nevědecké teorie ho odpuzují, astronomie se mu zdá málo nosná. Pokud dávní náčelníci skutečně pomocí kamenných kalendářů předpovídali slunovrat a rovnodennost, tak jenom proto, aby ukázali svou moc. Byl to důkaz, že umějí ovládat přírodní síly, říká Christoph.

Jedeme dál, hledáme další megality podle mapy a brzy staneme před dvojicí menhirů v poli, nakloněných k sobě. Vypadají jako milenci, kteří už spolu léta žijí, a přece se nemohou úplně sblížit. Milenci, Blíženci, znamení zvěrokruhu, castor a Pollux, smrtelný a nesmrtelný druh, egyptské sloupy, tarotová karta... to jsou zase mé asociace. Vím, že je mohu vyslovit pouze jako poetický nápad, netr- vat na tom, aby se braly vážně. Christoph se usměje, pak se zatváří skepticky. Jeho oči za skly brýlí mají barvu moře.

Na polní cestě narazíme na auto, z kterého právě vystoupily dvě ženy. Mladší, asi pětatřicetiletá, obtloustlá a oblečená v černém, vypadá nešikovně a nešťastně, když se pokouší umístit kameru na stativ a vyfotit si kameny. Druhá žena je starší, elegantní a štíhlá, zjevně tu druhou ovládá, komanduje, řídí každý její pohyb. Matka s dcerou, domýšlíme se. Dívám se na ně zpovzdálí, připadají mi náhle jako dokonalé ztělesnění pupeční šňůry, deformované rodičovsko-dětské lásky. Na dceři je vidět, že se nikdy neosamostatní, nikdy nezhubne, nikdy si nenajde muže a nikdy od matky neodejde. A matka? Pravděpodobně také nemůže bez dcery žít, ačkoliv navenek působí energicky a úspěšně. Ve skutečnosti je ještě závislejší než její dcera.

Myslím na svou matku a na to, že jsem také mohla skončit přivázaná na pupeční šňůře, kdybych včas neutekla. Naše pouto je pořád velmi silné, i na dálku, ale stovky

kilometrů, které nás teď dělí, mi umožňují žít vlastní život. od chvíle, kdy jsem se rozhodla zůstat v Německu – během jediného týdne v Bonnu v srpnu 1989, bylo mi tehdy 27 let – vím, že nejdůležitější rozhodnutí v životě neděláme z vlastní vůle. Jsou určena silami, které se projevují jako impuls z hlubin těla. Němci tomu říkají „aus dem Bauch heraus“, přímo z bři- cha. Tento impuls nakonec rozhodne, kam se převáží misky vah, kam ukáže ručička našeho vnitřního kompasu, kam se přehoupne naše usilování a kam nás dál ponese. Vrátit se, nebo zůstat? V určitém okamžiku jsem přestala přemýšlet a vyjmenovávat si důvody pro a proti. Bylo to zbytečné – věděla jsem, že něco za mě rozhodne, ale nebudu to já. 

 

 

 

Hroby otců (cosi jako povídka?)

 

Jednu dobu se mi opakovaně zdál jeden sen: vycházím z domu v Jindřišské ulici v Praze, kde jsem 15 let bydlela, jdu známou cestou na Gorkého náměstí a ocitám se v oblasti Příkopů poblíž Prašné brány. Tam se město náhle změní, je starobylé, ale z doby mně neznámé, s kamennými okrouhlými stavbami jako rotundami, rozlehlé, s mnoha složitě propletenými ulicemi. Jdu dál jakoby směrem ke Kotvě, na náměstí Republiky a k Poříčí, pak zase zpátky na Staré Město – tam všude stojí hnědé a okrové kamenné domy, které jsem ve skutečnosti nikdy neviděla. Pohybuji se tam docela volně, i když občas trochu bloudím, ale není to znepokojující ani nepříjemné.

Vyprávěla jsem o tom snu své kamarádce Veronice a asi za dva měsíce mi poslala z novin vystřižený článek o tom, že „vědci se radují z archeologických nálezů“ v areálu bývalých kasáren na náměstí Republiky. Objevili tam zbytky rozsáhlého románského města, palác z 12. století a zbytky kamenných domů, o jejichž existenci neměli dřív tušení. 

Od té doby, co jsem si článek přečetla, se mi už o tom nikdy nezdálo – cosi se vyřešilo a uzavřelo. Začla jsem věřit, že k Praze, s níž už dlouho v nitru bojuji a kterou jsem domněle navždy opustila, mne váže něco víc, než jsem tušila. Jakoby město bylo něčím, co musím vyřešit sama v sobě. Místo, kde teď bydlím, má také nápadně mnoho vazeb k Praze. Karel IV obdivoval Karla Velikého a byl v Cáchách korunován. V Praze postavil kostel Karlov, jehož osmiboký půdorys napodobuje cášskou katedrálu. Na fasádě cášské radnice jsou sochy králů, kteří vládli oběma městům současně.

A samozřejmě i moji němečtí přátelé mi neustále připomínají, kam patřím, když například při vyklízení své knihovny narazí na německý překlad Jiráskových Starých pověstí českých (pod názvem „Böhmens alte Sagen“) a přinesou mi radostně knihu jako dárek – myslí si, že tím udělali dobrý skutek, neboť jednak jim kniha přestala překážet doma v knihovně, jednak mi tím přeci připomenou mou milovanou vlast. Nic proti Jiráskovi, ale že bych chtěla číst Staré pověsti české německy? A tak se vymluvím, neboť i má knihovna už dost přetéká, mimo jiné všemožnými dobře míněnými dary.

Podobným způsobem se ke mně nedávno dostala kniha Leo Perutze „Noc pod kamenným mostem“, jejíž děj se odehrává na starém židovském městě v době vlády Rudolfa II. Kamarád, který mi ji přinesl, se přiznal, že ji sám nečetl, ale předpokládal, že mne jako Pražanku by měla zajímat. Dlouho jsem knihu odkládala, její styl se mi zdál těžkopádný, chtěla jsem ji vrátit nepřečtenou. Až když už jsem měla domluvený termín vrácení, ponořila jsem se do ní – a žasla jsem. Známé postavy se vynořovaly z mlhy a nabývaly konkrétnější podoby.

Mladý Albrecht z Valdštejna je unesen a zavlečen krásnou vdovou Lukrécií do jejího domu, kde ho hodlá použít jako milence na jednu noc. Předtím mu hvězdář Johannes Kepler, který nevěří na astrologii, správně sdělí, že Venuše bude ten večer na nebi v postavení významném pro Albrechtův horoskop. Mladý šlechtic si užije příjemné noci a čistě náhodou odhalí vdovinu identitu, čímž je donucen se s ní oženit. Sňatkem získá velké jmění a může pak uskutečnit své geniální a fatální vojenské plány. Ještě krásnější je historka o tom, jak se císař Rudolf zamiluje do krásné Ester, ženy Mordechaje Maisla, a rabi Löw oba očaruje, aby se spolu mohli scházet každou noc ve snu. Po Esteřině smrti vyjde jejich snový poměr najevo, Mordechaj si myslí, že šlo o poměr skutečný a tak se rozzlobí, že císaře vydědí a svůj obrovský poklad schová neznámo kam...Při návštěvě Prahy chodím ulicemi bývalého Židovského města a vyvstávají mi před očima postavy z Perutzovy knížky, vidím v duchu krámy, hospody, zaprášené uličky...

Ale pak se dostanu ještě dál do minulosti a víc na periférii, mezi dnešní obchodní domy Kotva a Bílá labuť a cítím, že zde v těch dávných dobách bylo obchodní středisko ještě mnohem bohatší a významnější... A s úžasem zjišťuji, že se zde genius loci udržel po celá staletí až dodnes, neboť kde jinde v Praze je tak velká koncentrace velkých obchodů, bank a burzovních institucí jako právě tady? I to, že nad bývalým románským palácem (podle jiných informací to byl bohatý kupecký dvůr) na náměstí Republiky postavili monstrózní nákupní areál Palladium, je docela příznačné. Jakoby zde byl uložen dávný poklad pražských Židů a vyzařoval neviditelné paprsky, které stále přitahují ty, kdo chtějí zbohatnout...

Tohle všechno a ještě různé jiné věci jsme rozebíraly s kamarádkou Renatou, když jsme spolu kráčely po Vinohradech směrem k Olšanským hřbitovům. Před dvěma lety umřel Renatě otec, jehož hrob teď často navštěvuje, hlavně asi proto, že hřbitov je nejbližší oáza zeleně od jejího bydliště a je možno tam pozorovat umělecky zajímavé náhrobky, čiperné veverky či tam narazit na kuriozity, jako třeba masový hrob slavných komunistů, v němž jsou pochováni Klement Gottwald a Marie Majerová.„Ten náš hrob je ale hrozný,“ svěřila se mi kamarádka. „Asi je na nějakém špatném místě nebo co. Asi tam jsou špatné vibrace nebo je moc ve stínu... A to už jsem do něj investovala tolik peněz za kytky a za všechno. Ale vždycky mi chcípnou.“ Rozhlížela se po okolních hrobech, které všechny podle jejího mínění vypadaly lépe než ten jejich. „Proč si člověk nemůže prostě vybrat nějaký hrob, který už existuje, a starat se o něj?“ řekla. „Třeba se ten náš hrob k nám vůbec nehodí a přál by si, aby na něj chodil někdo jiný. Nebylo by lepší, kdyby si každý dobrovolně vybral hrob, který je mu nějak blízký a sympatický a staral se o něj?“ Obě jsme začly hodnotit hroby z jiného zorného úhlu.  

K otci neměla Renata za života nikterak vřelý vztah, vlastně ho sotva znala, neboť s matkou nežil a Renatu stejně vychovávala babička. Ale nějaký ten hlubší, podvědomý vztah k němu možná měla, o čemž by svědčil nejen zájem o jeho hrob, ale také skutečnost, že si celý život nechala po něm příjmení, které se lišilo od příjmení její matky, babičky, manžela i dcery.„Tak tohle je náš hrob,“ řekla Renata a já jsem na první pohled shledala, že měla pravdu – skutečně vypadal hrozně. Nikoliv snad zanedbaně, to ne, bylo vidět, že sem rodina pravidelně nosí umělé i živé kytky, hrob vypadal prostě smutně a bezradně. Renatina rodina neměla zahradnické zkušenosti, nemohla je mít, neboť všichni celý život žili v bytech v pražských činžácích, byli vysloveně městské typy, nikdy se nehrabali v hlíně. Já ostatně také ne. Bezradně jsem stála nad hrobem a přemýšlela, jestli by bylo lepší nechat holá místa zarůst trávou, břečťanem nebo je zasypat oblázky...

Naše babička v Domažlicích měla na dědově hrobě bílé oblázky, mezi nimi lezly červené ploštice ruměnice a na podzim tam ležely spadané suché plody a listy lípy, což bylo všechno velmi milé a vyzařovalo to teplo a harmonii dětství. Hrobeček Renatina otce byl zato bezútěšný, však byl také říjen a jediné, co tam kvetlo, byly neduživé chryzantémy.

Můj tatínek byl už bohužel také po smrti, po čtyřicítce začnou člověku odcházet rodiče a pochopí, že iluze mládí je definitivně pryč. Ač jsem k němu měla mnohem bližší vztah než Renata k tomu svému, chození na jeho hrob nebylo mou silnou stránkou. Byl pohřben v Domažlicích, což je pro mě dost z ruky. Jak jsem tak stála nad bezútěšně vyhlížejícím lůžkem Renatina tatínka, napadlo mne, že bych konečně mohla koupit svému tátovi na hrob kytku – to je nakonec jedno, jestli mu ji koupím tady nebo někde jinde, v Domažlicích, v Cáchách, v Jeruzalémě... Pokládání věnců a kytek stejně slouží jenom nám, duším dosud uvězněným v tělech, abychom se cítily lepší a povznesenější.Koupila jsem tedy žlutou chryzantému v květináči, tu největší, kterou v hřbitovním květinářství měli, a s Renatiným svolením jsem ji postavila na hrob předka. Samozřejmě, že nezakryla zcela holá místa ani nevyřešila problém trávníku či břečťanu. Ale má kamarádka řekla, že září jako slunce, a obě jsme z toho měly dobrý pocit.