Zblízka

 

Ti, kdo nás nejvíc milují,

se na nás dívají tak zblízka,

že nás nevidí.

Objímají nás ve svých snech

jako zlaté modly.

Ale naše sny jsou pro ně jen

podivní ptáci za oknem,

které je lépe nekrmit.

 

(Třezalka, 2018)

 

 

Poslední odpoledne s otcem

 

Hladina rybníka zrcadlí

každodenní tvář nebe

Po povrchu kloužou

vodoměrky - naše slova

Z kořenů v hloubce ukrytých

vyrůstá rákosí

které vítr láme

Pozorujeme konipasy

nestálé, křehké ptáky

 

Ukrytá v tobě

je touha po stálosti

po zahradě

v které se mění

jen roční období

 

Nežli se rákos zlomí

obrátíš svůj krok

Nebe v tvém pohledu ztratí

svou každodennost

Sevřeš své přání

v kapse v dlani

a odcházíš

 

( Za práh zraku, 2006)

 

 

Pocta Chan-Šanovi

 

Na Studené hoře daleko od lidí

jsi svědkem zázraků, jež jiní nevidí

když pod obzorem v modrošedé dáli

les trpělivých smrků ze stříbra ukovali

 

(Za práh zraku, 2006)

 

 

V den sebevrahova pohřbu

 

Nebe vibruje

napjaté jako luk

Unaveně čelím jeho energii

a vím:

jsi tady se mnou 

všude

svobodný

a tvůj úsměv

zabírá celý obzor

 

Zatímco já

těkám tímto hutným světem

jím, piji, miluji

a oddávám se

zapomnění a sebelásce

 

Ale mé lepší já

je s tebou

v neviditelnu

 

(Za práh zraku, 2006)

 

 

 

Zimní krajina

 

Den tiše bdí a k putování neláká

Však jeho ticho přitahuje víc než tóny

Na bílých pláních křehké trávy

prachovým peřím se obalily

 

Strom na obzoru dotýká se nebe

letmo jak rychlá kresba tuší

V holých větvích se rudě mihne hýl

Paprsek slunce se chladem rozlomil

a jeho střepy se teď všude kolem třpytí

 

(2001, Den tiše bdí)

 

 

Pohádka o Rusalce

 

Červené květy září v sadě

Na slavnost přišlo hostí dost

Usmátí muži, krásné paní

jen samá lepší společnost

 

A cizí kněžna s rudou růží

v šatech z jemného hedvábí

usmála se a rázem muže

nic jiného už nevábí

 

V borovém hájku měsíc zbledl

Rusalce zpívá temná řeka

Mohla jsi vědět, jak to skončí

takhle se zbláznit do člověka!

 

(1987, Verše z hor)